"Carpe diem" = Užij dne

Už jsem nemohla dál, v tu dobu co v mé hrudi byla obrovská díra jsem si byla jistá tím, že mi bude líp, že už nebude další trápení a nedozvím se víc a víc věcí jak je život krutý každou minutou. Seděla jsem na posteli ubrečená jak malé dítě, napadla mě myšlenka, kterou by se všechno spravilo. VZÍT SI ŽIVOT, NEBO SE O TO ALESPOŃ POKUSIT. Podala jsem si ostrý nůž, pomaloučku a zarytá v myšlenkách jsem si ten onen nůž se zaujetím prohlížela a nejen nůž ale prstem jsem projížděla své zápěstí. Byla jsem připravena to udělat, jen jsem v pokoji nebyla sama. Moje malá Amy , to je můj milovaný pejsánek byla semnou , a jak se říká, že psi vycítí, když člověka něco trápí, bude to nejspíš pravda. Asi jsem byla pod nějakou hypnózou, když jsem držela ten nůž, ale jako by mě s té hypnózy něco probudilo v dobu, kdy Amynka seděla na posteli přede mnou, zakňučela a packou mě bouchala po mé ruce. V ten okamžik jsem si uvědomila, že už si život vzít nedokážu, nemohla bych tu nechat Amy a nemohla bych tu nechat lidi, na kterých mi záleží. Ale ten moment na mě něco zanechal, vím proč a kvůli komu žiju, sice mě to netěší mít takové trápení s života, ale pro ty všechny, cokoliv na světě.